Kdo se ve svém životě poprvé setkal s pojmem „alpinum“, zpravidla si představí typickou alpskou květenu vysokých štítů rakouských, italských a švýcarských velehor. Alpinem však nazýváme všechny skalky, terény kamenitého rázu, kde lze vysázet i jiné druhy, mrazuvzdorné a zakrslé či nízké trvalky.

Alpináři, tedy jinými slovy milovníci skalniček, vymezují pojem „trvalka“ nadmořskou výškou, kde se květiny vyskytují, a zeměpisnou polohou jejich stanoviště. Jedním z příkladů může být „Antirrhinum“ (Hledík), poměrně často vysazovaný v českých zahradách. Zatímco ve své domovině (v Itálii) je trvalkou, střední Evropa a Česká republika pro tuto rostlinku představují formu letničky, neboť v našem chladnějším klimatu přezimuje velice výjimečně.  Obecně tedy platí, že čím více na sever, tím méně jižních trvalek si zachová schopnost přezimovat.

Jaké druhy do skalky vysazovat

Kromě typických horských druhů se tu vysazují květiny mokřadů, bažin, stepí, luk a lesů, mořských pobřeží, pěstovat lze rostliny ryze endemické, anebo kombinovat je ze všech koutů světa, pouze s přihlédnutím k jejich životním podmínkám.

Podmínkou nejsou jen vysokohorské druhy

Skalka tedy není pouze výčet skalních suchomilných skalniček, často tu lidé vysazují typické rostlinstvo nížin, s nimiž se setkáváme např. v teplých oblastech jižní Moravy. Rostlinná říše je ovšem nesmírně přizpůsobivá, v mnoha případech dokonce mnohem lépe, než člověk. Tam, kde to jde jen stěží, vypomáháme si vzájemným křížením. Kříženci se pak i snáze pěstují, častokrát i více kvetou, a svými novými vlastnostmi dokonce i předčí své původní druhy, z nichž byly vyšlechtěny.
Výhodou vytváření alpinií – skalek je jejich nenáročnost, co se týče prostoru. Většinou zaujímají na zahradách jen velmi omezené místo, vždyť na pouhých 25 čtverečních metrech lze s úspěchem vypěstovat více než 100 druhů skalniček, a to je již úctyhodné množství.